Karel 1: Ahoj Karle, tak ty jsi pankáč jo?
Karel 2: Jojo, na stará kolena mě to chytlo.
Karel 1: To já jsem předseda TOP09 a její tvář na billboardu.
Karel 2: Já jsem takovej frajer, že mě podporují i ti, kdo proti té tvé partaji psali protestsongy.
Karel 1: Vážně? Já to moc nesledoval, hlasovali jsme o restitucích, snižovali jsme důchody, zvedali daně a v závěru jsme museli šoupnout teplá místečka Tluchořovi, Šnajdrovi a Fuksovi, aby nám už dali pokoj.
Karel 2: To bych dělat nemohl, pak by si mě nikdo nedával do klopy. Neměl bych tolik podporovatelů.
Karel 1: Já jsem koukal. Je to legrace. Ty máš Svěráka, já mám Drábka. Ty máš Vetchého, já mám Bessera. Ty máš Jiřičnou, já Hanákovou, ty máš Hřebejka a já zase Kalouska.
Karel 2: Každý máme holt svůj tým. Tys taky podpořil Klausovu amnestii ne?
Karel 1: Jo podpořil, ale jen na začátku. Lidem se to, pravda, moc nelíbilo.
Karel 2: A s tím Čunkem to tehdy bylo jak?
Karel 1: Myslel jsem, že s ním sedět ve vládě nemohu, ale nakonec jsem to nějak zvládl.
Karel 2: Máš celkem kuráž, to se musí uznat. A s tím jdeš i do voleb?
Karel 1: Zkusím to. Historie tě zkrátka vždycky dožene, ale co ty? Myslíš, že ti stačí ta tvá líbivá kampaň, řada podporovatelů a koncerty?
Karel 2: No hlavní je, aby si mě nikdo nespojil s Tebou. To by byl můj konec.
Do šatny přichází tisková mluvčí. Spadl ji kámen ze srdce, tisková konference je zachráněná! Karel stojí před zrcadlem a něco drmolí.
Tisková mluvčí: Karle, pojďte, novináři už čekají.