Před lety jsem v autě poslouchal radio BBC. Reportér v Paříži popisoval situaci, kdy vláda zvyšovala věk odchodu do důchodu, Francouzi vyšli do ulic. Ve školách byly tou dobou prázdniny. Studenti se masivně připojili k protestům.
Reportér se ptal mladíka na pařížském Náměstí republiky: "Proč jsi tady? Proč protestujete?" A on v emotivním výstupu reagoval: "Nás mladých se to přímo netýká, ale jsme tu, protože takhle vypadá solidarita. Jsme jedna společnost, musíme stát při sobě." Běhal mi mráz po zádech, jeho odpověď mě dojala. Přesně jsem cítil, co cítil ve stejný moment on.
Když v Řecku vrcholila krize, v Parlamentu pochodovala armáda poslanců z extremistického "Zlatého Úsvitu", která se snažila těžit ze špatné ekonomické i sociální situace, vznikla Syriza. V příšerných politických podmínkách dokázala volby vyhrát. Hlásala více demokracie, humanismu, boj s chudobou, vyšší zaměstnanost. K jejich vítězství pomohla masivní podpora mladých lidí.
V době, kdy se v Británii chystaly v Labour Party primární volby a tisk spekuloval o vítězství Andyho Burnhama či Yvette Cooper, povstal outsider Jeremy Corbyn. Antifašista, podporovatel odborů, nepřítel Apartheidu, levičák a bojovník proti politice škrtů získal masivní podporu u mladých voličů. Labouristé nabrali stovky tisíc nových členů, kteří chtějí dostupné a kvalitní školství, zdravotnictví, fungující veřejnou dopravu, důstojný život, slušné zaměstnání a lídra, který naslouchá.
Hillary Clinton věřila ve vítězství v primárkách a splnění si snu - stát se první prezidentkou USA. V cestě jí stojí zásadový senátor Bernie Sanders, jenž svými volebními výsledky splnění snu přinejmenším komplikuje. Komplikace přišly v Michiganu, nyní se čeká, jak dopadne New York. Bernie Sanders po celý svůj život a politickou kariéru vystupoval jako bojovník proti segregaci, lidskoprávní aktivista a neúprosný kritik financování politických kampaní bankami a nadnárodními korporacemi. Chce dostupné zdravotnictví, školství pro všechny, chce zdanit spekulanty. Hlásí svobodu, demokracii, chce vrátit moc zpátky lidem. Ve svých výstupech nemluví v jednotném čísle. Velmi často používá slovo MY. Dokázal vytvořit hnutí s masivní podporou mladých lidí. Mladí se otevřeně hlásí k demokratickému socialismu.
A já se ptám, proč v (mladých) lidech u nás není stejný "drajv"? Proč v Česku lidé nechtějí měnit svět? Kde jsou ideály a touha pomáhat? Proč nebojujeme za vyšší mzdy, více práce, lepší podmínky, otevřenou a tolerantní společnost? Proč se snadno necháme vystrašit? Proč je nenávist a zloba často silnější než naděje, idealismus, demokratické hodnoty? Možná se pletu. Touha tam je, dřímá. Jen ji probudit. Třeba v našem spolku Idealiste.cz.
----------------------------------------------------------------------
Máte-li chuť se mnou dále diskutovat, napište mi to prosím sem.
