O islámu v České republice

Dlouhodobě sleduji názory na islám a muslimy, které se objevují u nás v České republice. Vykřikovat nahlas, že tu muslimy nechceme je stejně naivní jako si přát, aby v noci nebyla tma. Muslimové a s nimi i jiní imigranti k nám přicházeli, přicházejí a budou přicházet. Záleží jen na nás, jak je přivítáme a jak se k nim budeme chovat. Mnoho lidí si myslí, že bychom je měli izolovat, potlačovat jejich práva a snažit se, aby se tu necítili dobře. Já s tím zásadně nesouhlasím. Myslím že to, jak se k nim budeme chovat se odrazí i v tom, jak se budou chovat později oni k nám. V zájmu všech by měla být spolupráce a snaha o vzájemné pochopení a inspiraci.

V současné chvíli se nacházíme v rané fázi jejich příchodů, a proto bychom se měli snažit o přípravu. Inspirací pro to, jak to máme dělat nebo naopak dělat nemáme, by nám mohla být západní Evropa. Pro ti ní máme obrovskou výhodu. Česká republika respektive Československo nemá v zádech špatné svědomí z kolonizování a všech jednání, které tuto činnost doprovázely. Nemusíme se ohlížet jako Velká Británie, Francie, Belgie či Španělsko na to, co naši předci v zemích po celém světě prováděli.  Nemusíme mít ohledy k imigrační politice jako má například Německo, jenž musí být v otázkách imigrace, menšin a náboženství velmi opatrné.

Základem všeho je dodržování zákonů. Na tom se musíme shodnout všichni a to musí platit. Každý člověk, který přichází do České republiky, musí respektovat náš právní systém. Každý takový člověk ale musí dostat stejná práva. Před právem jsme si všichni rovni.

Dalším důležitým aspektem pozitivních vztahů je vzájemné pochopení. Je velmi důležité snažit se muslimy pochopit a vytvořit si vlastní názor. Nepodléhat mediálnímu trendu, který rád rozsévá strach a nejlépe z něčeho, o čem nemají lidé dostatečný přehled. Uvedu příklad jedné známé. Poté, co v časopise Reflex vyšel článek ženě, která si prožila s muslimem peklo, napsala do redakce, že ona žije s muslimem ve spokojeném manželství a že ji přijde správné, aby otiskli i její příběh. Reflex její nabídku odmítl s tím, že nejde o čtenářsky atraktivní reportáž.

Myslím, že právě tento příklad svědčí o mnohém. Rádi se pohoršujeme na příkladech typu knihy "Bez dcerky neodejdu", kde je popisováno neštěstí ženy, která si vzala muslima a musela bojovat o svou dceru. Zeptejte se ale sami sebe, znáte ve svém okolí nějaký případ, kdy byla vaše známá, kamarádka nebo spolupracovnice ponižována svým manželem?

Je nutné snažit se jejich kulturu pochopit. Mají například naprosto rozdílný postup seznamování. Konzervativní muslimové se žení a vdávají na základě osobních sympatií po několika hodinovém rozhovoru. Oni vztah a lásku budují, my lidé z Evropy ji spíše hledáme. Oslovení neznámé ženy nám přijde přirozené, pro muslimku je takový akt urážkou.

Já osobně jsem žil v Německu cca 50m od mešity, strávil jsem v mešitě v Leicesteru několik dní, poznal několik známých, které se provdaly za muslima. Několik měsíců jsem pracoval pro diplomata ze Saudské Arábie. Má kamarádka žila rok v muslimské zemi, jiná k islámu sama konvertovala. Snažím se tedy své zkušenosti a poznatky předávat dále a podpořit nešíření naprosto zbytečné a hloupé nenávisti.

Česká republika se stává stále bohatším a lepším místem pro život. Muslimové k nám přicházet budou a nic s tím neuděláme. Máme je proto organizovaně nenávidět? Nebo naopak k nim hledat cestu, vzájemně si pomáhat, inspirovat se a učit se od sebe? Já budu vždy prosazovat druhou možnost. Věřím, že je to poměrně racionální úvaha.